Přejít k článku

Přejít na obsah

Co možná nevíte . . .

Co možná nevíte . . .

Byla představa, že by ve starověku někdo zasel na cizí pole plevel, reálná?

Tato kopie Justiniánovy Digesty z roku 1468 je jedním z mnoha záznamů, které uvádějí podrobnosti o právních záležitostech ve starověku

U MATOUŠE 13:24–26 jsou zapsána tato Ježíšova slova: „Nebeské království se stalo podobným člověku, který zasel na své pole znamenité semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel a nasel mezi pšenici plevel a odešel. Když vyrašilo stéblo a neslo plody, objevil se i plevel.“ Někteří vzdělanci pochybují, že situace popsaná v tomto podobenství mohla skutečně nastat. Starověké římské právní spisy ale dokazují, že to možné bylo.

Jeden biblický slovník uvádí, že podle římského práva bylo zasetí plevele na něčí pole za účelem pomsty trestným činem. To, že se k této věci vyjadřoval zákon, naznačuje, že takové jednání nebylo neobvyklé. Odborník Alastair Kerr k tomu napsal, že v roce 533 n. l. císař Justinián publikoval sbírku římského práva Digesta seu Pandectae, která citovala různé znalce práva z let 100–250 n. l. Podle Digesty se jeden z těchto znalců, Ulpianus, zmínil o případu, který projednával římský státník z druhého století Celsus. Tehdy někdo zasel na cizí pole plevel a zničil tak úrodu. V Digestě se rozebírá, jakých právních prostředků mohl majitel pole využít, když od pachatele požadoval zaplacení odškodného.

Z toho, že k takovým událostem v Římské říši docházelo, je vidět, že situace, kterou Ježíš ve svém podobenství popsal, se mohla skutečně stát.

Kolik svobody poskytoval Řím židovským autoritám v Judeji v prvním století?

V té době spravovali Judeu Římané. Ty zastupoval místodržitel, který byl velitelem vojska. Staral se především o výběr daní a udržování míru a pořádku. Římanům záleželo na potlačování nezákonné činnosti a potrestání každého, kdo působil nepokoje. Na druhou stranu běžně nechávali každodenní správu provincie v rukou místních vůdců.

Zasedání Sanhedrinu

Jako nejvyšší soud a řídící orgán v záležitostech židovského práva sloužil Sanhedrin. Po celé Judeji byly také nižší soudy. Většinu případů týkajících se občanského a trestního práva zřejmě řešily bez zapojení římských autorit. V kompetenci židovských soudů ale nebyla jedna věc: vykonávání trestu smrti. Toto právo si obvykle ponechávali Římané. Dobře známou výjimkou byla situace, kdy členové Sanhedrinu soudili Štěpána a nechali ho ukamenovat. (Sk. 6:8–15; 7:54–60)

Sanhedrin tedy měl rozsáhlou pravomoc. Učenec Emil Schürer poznamenal: „Nejpodstatnějším omezením bylo, že se římské autority mohly kdykoli ujmout iniciativy a postupovat nezávisle, což skutečně dělaly, když pojaly podezření, že je ohroženo politické uspořádání.“ Došlo k tomu například během působení vojenského velitele Claudia Lysia, který vzal do vazby římského občana apoštola Pavla. (Sk. 23:26–30)