V JEDNOM městečku v indickém státě Gudžarát bydlel John, jehož tatínek se koncem 50. let stal svědkem Jehovovým. John, jeho pět bratrů a sester a maminka byli zarytí katolíci a s tatínkovou vírou zásadně nesouhlasili.

Jednou táta poprosil Johna, aby jeho kamarádovi ze sboru doručil obálku. Jenže to ráno John otevíral velkou plechovku a při tom se ošklivě pořezal. Chtěl ale tátovi vyhovět, a tak si krvácející prst omotal kouskem hadru a vydal se na cestu.

Když na místo dorazil, předal obálku manželce toho kamaráda, která také byla svědek Jehovův. Všimla si jeho zraněného prstu a nabídla se, že mu ho ošetří. Přinesla lékárničku, ránu vydezinfikovala a prst mu ovázala. Pak Johnovi uvařila čaj a přátelsky si s ním celou dobu povídala o Bibli.

Johnovy předsudky proti svědkům začaly slábnout, a tak se jí zeptal na dvě věci, ve kterých se s tátou neshodnou – jestli Ježíš je Bůh a jestli by se křesťané měli modlit k Marii. Sestra uměla gudžarátsky, takže s Johnem mohla mluvit v jeho mateřštině. Odpovědi na jeho otázky mu ukázala v Bibli a dala mu brožuru „Toto dobré poselství o království“.

Když si John později brožuru přečetl, uvědomil si, že to, co se v ní píše, je pravda. Šel ke knězi a stejné dvě otázky položil jemu. Kněz se po chvíli rozčílil, hodil po něm Bibli a křičel na něj: „Ty satane! Ukaž mi, kde se v Bibli píše, že Ježíš není Bůh! Ukaž mi, kde je napsáno, že nesmíme uctívat Marii! Tak mi to ukaž!“ Jeho chování Johna tak šokovalo, že mu řekl: „Do katolického kostela už nikdy nevkročím!“ A své slovo dodržel.

Začal studovat Bibli se svědky Jehovovými a dal se pokřtít. Po čase udělalo to samé několik dalších členů jeho rodiny. Ještě dneska má po 60 letech na ukazováčku pravé ruky jizvu. Rád ale vzpomíná na ten laskavý skutek, díky kterému prožil krásný život ve službě Jehovovi. (2. Kor. 6:4, 6)