Na začátku 90. let byl ve většině sborů v Gruzii jen jeden starší nebo služební pomocník. Zvěstovatelé žili na rozlehlém území s řadou měst a vesnic, a tak bylo běžné, že sbor tvořilo několik skupin, které se scházely odděleně.

Džoni Šalamberidze a Pavle Abdušelišvili, kteří již se službou v odlehlých oblastech měli zkušenosti, byli pověřeni, aby pomohli ve městě Telavi v oblasti Kachetie. Tamní sbor měl 300 zvěstovatelů, ale jen jednoho staršího. Sbor tvořilo 13 skupin, které se scházely na různých místech.

 Džoni a Pavle brzy pochopili, co bratrům brání v duchovním pokroku. Džoni vysvětluje: „Mnozí bratři vlastnili velká pole a vinice. Na venkově je běžné, že si sousedé s prací na poli pomáhají, a tak bratři trávili mnoho času s nevěřícími.“ (1. Kor. 15:33)

Džoni a Pavle proto bratrům doporučili, aby si o pomoc při sklizni říkali svým spoluvěřícím. Práce se udělá a zároveň budou mít užitek z toho, že jsou v dobré společnosti. (Kaz. 4:9, 10) Džoni říká: „Posílilo to přátelské vztahy ve sboru.“ Když Džoni a Pavle po třech letech z Kachetie odjížděli, bylo tam 5 místních starších a 12 služebních pomocníků.

Naše činnost byla až do začátku 90. let minulého století omezena. Svědkové se scházeli v malých skupinách a měli jen sborové studium knihy a studium Strážné věže. Shromáždění byla sice povzbuzující, ale zvěstovatelé se na nich neučili, jak vydávat svědectví.

To se po pádu komunistického režimu změnilo. Jehovova organizace nyní vedla sbory k tomu, aby jako součást týdenního shromáždění měly teokratickou školu a služební shromáždění.

Naili Chucišviliová a její sestra Lali Alekperovová na tahle shromáždění rády vzpomínají. Lali říká: „Bylo to báječné. Všichni byli nadšení, že se teď sestry můžou podílet na programu.“

 Naili vypráví: „Při jednom úkolu sestra na pódiu předváděla domácí, která si čte noviny, a v tom někdo zaklepal na dveře sálu. Potom hlavními dveřmi vstoupily dvě sestry a šly rovnou na pódium.“ Lali dodává: „I když to, co se na shromážděních někdy odehrávalo, bylo neobvyklé, pomohlo nám to zlepšit se ve službě.“

Po mnoho let tisklo biblické publikace několik bratrů na ručně ovládaných kopírovacích strojích. Publikací ale bylo potřeba stále víc, a tak se obrátili na komerční tiskárny, které časopisy tiskly za rozumnou cenu.

Při přípravě podkladů pro tisk byli bratři velmi vynalézaví. Gruzínský text napsali na stroji tak, aby odpovídal rozvržení originálu. Z anglického časopisu vystřihli obrázky a ty do textu nalepili. Z novin, které používaly pěkné fonty, vystříhali písmena a z nich poskládali titulek na obálku časopisu. Takto vyrobená předloha mohla jít do tisku.

Když začaly být dostupné počítače, dva mladí bratři Levani Kopaliani a Leri Mirzašvili šli na kurz, kde se na počítači naučili pracovat. Leri vypráví: „Neměli jsme žádné zkušenosti, a tak se nám to někdy moc nedařilo. S Jehovovou pomocí jsme ale zanedlouho dokázali přípravu časopisů pro tisk dělat na počítači.“

 I přes překážky začaly všechny sbory dostávat barevné časopisy tištěné v Gruzii. Poptávka ale stále rostla, a tak další pomoc a laskavé vedení od Jehovovy organizace přišly právě včas.

Na mezinárodním sjezdu v roce 1992 v Sankt Petěrburgu v Rusku se bratři z Gruzie setkali se zástupci německé pobočky. „Vysvětlili nám, jak obvykle probíhá překládání publikací,“ vypráví Genadi Gudadze. „Řekli nám, že brzy někdo přijede a pomůže nám s tím.“

Tisk biblických publikací v gruzínštině nebyl vůbec jednoduchý. Gruzínština používá jedinečné písmo a MEPS (mnohojazyčný elektronický publikační systém) tehdy ještě gruzínskou abecedu nepodporoval. Aby bylo možné provádět fotosazbu a tisknout publikace, musel se vytvořit nový font.

Na konci 70. let emigrovala do Spojených států gruzínská rodina Datikašviliových a jejich dcera Marina tam později poznala pravdu. Právě ta bratrům velmi pomohla, když začali v brooklynském betelu pro systém MEPS kreslit jednotlivá písmena gruzínské abecedy. Brzy se v Německu vytisklo několik traktátů a brožura „Pohleď, činím všechny věci nové“.

V roce 1993 přijeli do Tbilisi Michael a Silvia Fleckensteinovi z Německa, aby tam založili  překladatelskou kancelář. „Pořád jsem vzpomínal na to setkání v Sankt Petěrburgu,“ říká Michael. „Když jsme teď o 18 měsíců později do Tbilisi přijeli, překvapilo nás, že tady už byl dobře fungující překladatelský tým.“

Za dalších pár měsíců už skupina 11 stálých překladatelů pracovala v kanceláři v malém bytě. Jehovova organizace překladatele dobře vyškolila a sbory tak měly nepřetržitý přísun duchovního pokrmu.

Po rozpadu Sovětského svazu vypukly v mnoha jeho bývalých státech občanské nepokoje a etnické konflikty. Gruzie nebyla výjimkou. Cestování začalo být riskantní, a to zvláště, když bylo potřeba přejet hranice.

Jednoho listopadového dne v roce 1994 přejížděl státní hranice Aleko Gvritišvili se dvěma dalšími bratry.  Zastavila je skupina ozbrojených mužů a nařídila jim, aby vystoupili z auta. „Když viděli naši biblickou literaturu, rozzuřili se,“ vypráví Aleko. „Postavili nás do řady, jako by nás chtěli popravit. Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi. Asi po dvou hodinách nám jeden z nich řekl: ‚Vezměte si ty vaše časopisy a jeďte! A jestli se sem někdy vrátíte, tak to auto zapálíme a vás postřílíme.‘“

I přes takové výhružky bratři dál obětavě vozili publikace do Gruzie. Jedním z nich byl bratr Zaza Džikurašvili. Říká: „Bylo nám jasné, že bratři duchovní pokrm potřebují. A naše drahé manželky nás v tom bezmezně podporovaly.“

Aleko dál říká: „Na přepravě publikací se podílelo mnoho bratrů, kteří měli rodinu.“ Proč to dělali, když to bylo tak nebezpečné? „Hlavním důvodem byla láska k Jehovovi a vděčnost. Taky jsme chtěli Jehovu napodobovat v tom, jak pečuje o naše drahé bratry a sestry,“ uzavírá své vyprávění Aleko.

Díky obětavosti bratrů nebyly dodávky publikací přerušeny ani během občanských nepokojů. Později se mezi Německem a Gruzií podařilo najít bezpečnější trasy.

Když se v roce 1995 politická situace uklidnila, uspořádali svědkové svůj první oblastní sjezd. V létě roku 1996 se 6 000 delegátů z celé Gruzie zúčastnilo  oblastních sjezdů na třech místech, a to v Gori, Marneuli a Cnori.

Pro ty, kdo byli na sjezdu v Gori, to byl nezapomenutelný zážitek. Od doby, kdy si bratři nebyli jistí, jestli při Památné slavnosti naplní sál pro 1 000 lidí, se situace hodně změnila. Nyní očekávali 2 000 přítomných a sál pro takové množství lidí se jim nepodařilo najít. Rozhodli se proto uspořádat sjezd pod širým nebem, v kempu nedaleko od města, uprostřed krásných hor.

Bratr Kako Lomidze ze sjezdového výboru říká: „Bratři a sestry tam zůstávali i po programu, zpívali a byli rádi, že jsou spolu. Bylo vidět, že Boží lid spojuje opravdová láska.“ (Jan 13:35)

Od roku 1996 začali cestující dozorci jezdit do sborů na celý týden. Aby to bylo možné, byli jmenováni noví cestující dozorci. V celé západní a východní Gruzii totiž do té doby sloužili jenom dva bratři.

Díky usilovné práci a věrné službě těchto laskavých cestujících dozorců sbory rostly a ještě lépe spolupracovaly s Jehovovou organizací. (1. Tes. 1:3) V letech 1990 až 1997 byl v Gruzii výjimečný vzrůst. V roce 1990 podávalo zprávu z kazatelské služby 904 zvěstovatelů a za pouhých sedm let jich bylo už 11 082.

Duchovní růst, který začal před několika desítkami let, byl nyní po celé zemi jasně patrný. Jehova měl ale pro svůj lid v Gruzii přichystáno mnohem víc.